Historie vzdělávání v Nýdku

Aby klíč od nové školní budovy byl i klíčem k dětským srdcím a duším...

Dříve byly školy zřizovány zejména u katolických far a kostelů a děti se v nich učily číst, psát a počítat – tedy takzvané trivium (označení triviální škola se užívalo i v pozdějších obdobích). Ke konci 17. století máme zprávu nejen o školách ve městech jako Jablunkov nebo Skočov, ale víme, že i sousední Vendryně už měla vlastní vzdělávací zařízení. Moc dětí do škol ale nedocházelo a tehdejší placení učitelé nebývali ani odborníky. Například roku 1688 vyučoval ve Vendryni švec, který uměl číst a psát, a i přes velkou územní působnost školy si stěžoval, že nemá koho učit. Spádová oblast pro tuto školu zahrnovala mimo jiné kromě Vendryně i Nýdek a Bystřici. V některých vsích tak jednou za čas soukromě vyučovali i místní vzdělanější obyvatelé, aby okolní děti nemusely nikam pravidelně docházet a měly alespoň nejzákladnější vzdělání.

Situace se zlepšovala po vydání Všeobecného školního řádu v roce 1774, kde se hovořilo o povinné šesti až sedmileté školní docházce, ze které však byly osvobozeny pracující děti ve věku od devíti do dvanácti let. Ještě významnější vliv na vzdělání silně nekatolického Těšínska však měl Toleranční patent z roku 1781, který mimo jiné protestantům umožnil i zřízení vlastní školy. Jednou z podmínek bylo přihlášení minimálně 90 až 100 žáků a protestanté si museli sami financovat její výstavbu. Bystřický sbor, do kterého náležel i Nýdek, byl založen již v roce 1782 a už o dva roky později byla dostavěna bystřická škola. Od stejného roku se vyučovalo i v evangelické škole v Návsí, kam kvůli lepší dostupnosti docházely i děti z Hluchové a Filipky. Jen do roku 1808 vzniklo na Těšínsku až 25 nových evangelických škol.

Protože i do sousední obce to ale měly místní děti daleko, požádali roku 1799 nýdečtí obyvatelé, aby k nim alespoň přes zimní období docházel učitelský pomocník z Bystřice. Ačkoli dostali od úřadů ještě téhož roku kladné vyjádření, neměla bystřická škola k dispozici žádné učitelské pomocníky, které by jim mohla poskytnout. Nýdečtí si však poradili sami, v obci zřídili v pronajaté budově třídu a sehnali si vlastního učitele. Až v roce 1824 si úřady všimly neoficiálního vyučování a v Nýdku byla konečně zřízena pobočka bystřické školy. Ve třídě působil učitelský pomocník podléhající přímo učiteli v Bystřici. A i když mu byla slíbena odměna 100 zlatých, ze záznamů z roku 1833 víme, že dostával plat 70 zlatých, srovnatelný například s platem učitele v Košařiskách (60 zlatých), nebo v Tisovnici (80 zlatých). Bystřickému učiteli bylo v tomto období vypláceno 200 zlatých. V letech 1824–1830 vyučoval nýdecké děti Paweł Kulig a od roku 1831 do března roku 1836 Jan (nebo Jerzy) Niemczyk.

Téměř od okamžiku, kdy byla v Nýdku povolena filiální škola, usilovala obec o stavbu nové budovy vlastní školy, nebo alespoň o umístění stávající výuky do větší místnosti. Už roku 1832 byl krajským úřadem přislíben vznik samostatné školy, ale ještě o sedm let později děti stále navštěvovaly stejnou filiální jednotřídku bystřické školy. Protože však byla místnost v budově Adama Macury dlouhodobě nevyhovující (pravděpodobně tehdejší číslo popisné 51) a majitel ji chtěl pronajímat k jiným účelům, žádali nýdečtí o zrušení pobočné školy a začlenění dětí přímo do Bystřice. Umístění 220–230 nýdeckých dětí v bystřické škole však bylo nemožné a konečně 11. prosince roku 1840 byla Nýdku definitivně povolena stavba samostatné evangelické školy. Nová školní budova na náměstí byla jednopatrová, zděná a ačkoli původní plán počítal s nehořlavou střešní krytinou, byla nakonec pokryta šindelem. Vyučování v ní bylo zahájeno 23. února roku 1843, kdy byla budova také posvěcena, zkolaudována však byla až 4. května následujícího roku. Ve funkci učitele zůstal Adam Joniec, který začal v Nýdku vyučovat už v roce 1836 a za 17 let ho ve funkci vystřídal Paweł Cieślar, který byl nýdeckým učitelem až do roku 1871. Stejně jako v dřívějších dobách byla docházka dětí ovlivňována jejich prací v hospodářství a v zimě navštěvovalo školu pěti až šestinásobně víc žáků než v letním období.

Roku 1871 se škola stala veřejnou a mohly se v ní konečně oficiálně vzdělávat všechny děti od šesti do čtrnácti let bez rozdílu vyznání. Děti se kromě čtení, psaní a počítání učily také zeměpis, dějepis, přírodovědu, přírodopis, kreslení a zpěv. Novým učitelem se stal v roce 1872 Paweł Klimosz a když byla o tři roky později otevřena druhá třída, stal se jeho zástupcem a zároveň druhým učitelem Jerzy Kaleta. V roce 1883 byl na dlouhých 37 let jmenován ředitelem školy Andrzej Kowala. Za jeho vedení byla škola v lednu roku 1904 rozšířena a třetí třídu bylo nutno umístit do další, tentokrát pouze dřevěné budovy, ve které byla o tři roky později otevřena i čtvrtá třída. V roce 1914 se škola stala dokonce pětitřídní a v této době ji navštěvovalo nejvíce žáků. Od roku 1890 se mohly děti z odlehlejších částí obce vzdělávat i v druhé nýdecké škole na Hluchové v osadě Kolibiska. V tomto období již probíhala výuka převážně polsky, ale některé předměty byly stále vykládány v němčině. V největší třídě první nýdecké školy se nacházelo 28 lavic pro čtyři žáky a v době plného obsazení v zimních měsících sedávalo v jedné lavici až pět dětí.

Roku 1922 začala nově založená česká škola používat ke své výuce právě tuto třídu v budově polské školy a vyučování první pětitřídní polské obecné školy muselo být od té doby vedeno dokonce ve třech různých budovách v obci. Děti i učitelé tak mívali problém s přecházením mezi školními budovami a někdy musela být výuka i krácena. Ve třicátých letech byly dokonce vypracovány minimálně dva plány na stavbu nové polské školy, která měla být umístěna na parcele č. 305/2 poblíž dnešního náměstí, jejíž koupě byla zastupitelstvem obce schválena už v květnu roku 1930. Návrh architekta Eduarda Dawida počítal s dvoupodlažní budovou se suterénem a podkrovím, ve které by bylo pět tříd, dílny i byt, ale zemskou školní radou byl v roce 1934 schválen poupravený návrh bez podkroví, zato ale s balkonem. K jeho realizaci však nikdy nedošlo a počet školních budov tak zůstal stejný až do války.

Dvacátá léta byla již bohatší na mimoškolní aktivity a učitelský sbor pořádal představení se zpěvy a přednesy, které byly u občanů velmi populární a později se konaly i dvakrát ročně. Každoroční samozřejmostí bývala také Gwiazdka tedy vánoční besídka, na které děti dostávaly sladkosti a školní pomůcky. V celé zemi bylo také běžné, že ty nejnuznější obdržely i boty nebo šatstvo, zejména pak v chudších podhorských obcích, jakou byl právě Nýdek. Škola pořádala i pravidelné radovánky a výlety nejen do okolních Slezských Beskyd, ale například i na Kozubovou. V zimním období třicátých let dostávaly děti v poledne polévku, za kterou platily sníženou cenu dvou korun týdně a od roku 1932 bylo do tříd polské školy zavedeno elektrické osvětlení. Na začátku školního roku 1936/1937 byly sloučeny druhá a třetí třída a škola byla opět pouze čtyřtřídní, v tomto období také navštěvovalo školu nejméně dětí od 80. let 19. století. Do polské školy se tehdy přihlásilo 153 žáků a o rok později nastoupilo dokonce jen 148 dětí. Naopak největší počet žáků docházel do školy v letech 1914/1915, 1918/1919 a 1919/1920, kdy tuto školu navštěvovalo shodně 346 dětí. Ředitelem školy od roku 1926 (s účinností od září 1925) až do roku 1939 byl Jan Raszka a před ním školu řídil Józef Michejda. Někdy ve druhé polovině třicátých let vznikla v obci také polská lidová škola hospodářská, kterou navštěvovalo okolo 20 žáků. Jejím ředitelem byl patrně Tadeusz Rychlik, učitel na polské obecné škole a stejně jako její česká „sestra“ z roku 1936 měla i tato škola připravovat mládež na praktický život a případnou práci v zemědělství či další studium v tomto oboru.

Po dobu druhé světové války se v obci vyučovalo pouze v německé škole. Ta byla jako trojtřídní otevřena v únoru roku 1940 a jejím ředitelem byl v květnu jmenován Herbert Matzantke z Horní Lužice. Už v červnu téhož roku bylo do osmi tříd přihlášeno 320 žáků, ale skutečná docházka dětí byla po celou dobu existence školy pravděpodobně značně odlišná. Po osvobození byla polská škola obnovena v září roku 1945 jako trojtřídní a výuka probíhala již jen na dvou místech, v nejstarší budově z roku 1843 byla totiž otevřena česká školka. Polská mateřská škola byla založena v roce 1950 a byla umístěna do domu číslo 207, ve kterém sídlil i obchod spotřebního družstva Jednota. Poválečným ředitelem obecné školy s polským jazykem vyučovacím se stal opět Jan Raszka a škola měnila často počet tříd. Ve školním roce 1946/1947 byla dvoutřídní, v následujícím roce trojtřídní a od listopadu roku 1948 byla na dva školní roky vedena opět jako čtyřtřídní. Ve školním roce 1950/1951 se vrátila zpět ke trojtřídce, v následujícím roce přišla polská národní škola ještě o další ze svých tříd, ale ve školním roce 1952/1953 byla opět trojtřídní. Ačkoli pozdější zápisky tehdejšího ředitele naznačují něco jiného, je jisté, že minimálně ve školních letech 1950/1951–1952/1953 byla v Nýdku zřízena také neúplná střední škola, která byla přímo pod správou nýdecké národní školy s polským jazykem vyučovacím. Výrazem národní bylo po roce 1948 nahrazeno označení obecná škola, ale jednalo se stále o vzdělávací zařízení pro děti od prvního do pátého ročníku školní docházky stejně jako před válkou, střední škola zase nahrazovala školu měšťanskou. Později byla u nýdecké národní školy patrně umístěna i jedna expoziturní třída bystřické střední školy. Po pěti letech poválečné existence byl ve školním roce 1951/1952 jmenován novým ředitelem Jan Kupiec, významný kulturní pracovník a zároveň sbormistr pěveckého sboru při místním PZKO, který vedl ke sborovému zpěvu i školní děti. Řízení a rozvoji nýdecké školy pak zasvětil bezmála 30 let svého života.

Již dlouhá desetiletí se škola potýkala s nedostatkem vhodných školních prostor a po četných organizačních změnách byla tato skutečnost ještě patrnější. Na začátku padesátých let musela být zavedena směnná výuka, protože dětem byly k dispozici pouze dvě učebny a vyučovalo se tak až do páté hodiny odpolední. Ve školním roce 1959/1960 navštěvovalo školou i s expoziturní bystřickou třídou 105 dětí, o rok později dokonce 111 a ačkoli měla škola k dispozici již tři místnosti, třídy byl toho roku čtyři. S nedostatkem místa se potýkala i polská školka, škole chyběly kabinety i kanceláře a když byla v roce 1952 konečně postavena školní kuchyně, musela být umístěna v bývalých sklepních prostorách. V roce 1961 byla naštěstí v obci otevřena nová školní budova, která poskytla útočiště školám obou národností. Organizace školy byla rozdělena mezi obě ředitelství, polské vedení mělo na starosti správu školního inventáře a české se staralo mimo jiné o správu budovy. Zahájení školního roku, jeho ukončení, některé významnější celostátní akce a v prvních deseti letech také sborovna, to vše bylo pro obě oddělení společné.  Ve školním roce 1961/1962 také škola na základě dalšího školského zákona změnila název na Základní devítiletou školu 1. - 5. postupový ročník s polským jazykem vyučovacím, přesto se ve čtyřtřídní škole vzdělávaly děti sedmi postupových ročníků. Škola pak byla v šedesátých letech hlavně pětitřídní, pouze v jediném školním roce 1964/1965 byla dokonce šestitřídní a navštěvovalo ji 140 žáků již osmi ročníků. Ročníková skladba žáků se také často měnila a například ve školním roce 1969/1970 se v 1. třídě učily děti prvního a třetího roku školní docházky, ve 2. druhého a čtvrtého, ve 3. pátého a sedmého a děti šestého a osmého ročníku měly samostatné třídy, které byly zároveň elokovanými třídami bystřické devítiletky. Již v následujícím školním roce ale ubyla jedna třída a škola byla pouze čtyřtřídní, do první třídy nastoupilo jen 13 dětí a 21 pokračovalo z osmé třídy do deváté již v Bystřici. Děti v šedesátých letech pravidelně sledovaly představení loutkového divadla Bajka při hlavním výboru PZKO, jezdily na koncerty do Třince a ty větší navštěvovaly i představení polské scény Těšínského divadla. Zájezdy byly pořádány například do Katovic nebo Krakova a samozřejmostí byly i výšlapy na okolní vrchy, klidně i v zimních měsících na Čantoryji. 

Snížení počtu dětí, a také zavedení pravidelné autobusové linky na Hluchovou, vedlo ke zrušení školy na Kolibiskách. Polská jednotřídka nejprve ztratila samostatnost a na počátku školního roku 1973/1974 přešla pod vedení polské školy v centru obce. Ke konci prázdnin roku 1974 byly obě školy na Hluchové definitivně zrušeny a z pěti dětí z polské jednotřídky nastoupily v dalším roce tři na nýdeckou školu a dvě děti z Filipky začaly navštěvovat školu v Bystřici-Pasekách. Ta byla ovšem dalšího roku také zrušena a děti se připojily k ostatním v Nýdku. Již ve školním roce 1974/1975 byly 6.–8. ročníky školní docházky vedeny jako elokované třídy bystřické školy a od 1. září roku 1975 se definitivně změnila organizace školy. Ve třech třídách se vzdělávalo 55 dětí od 1. do 5. ročníku a včetně ředitele zůstali na škole pouze tři pedagogičtí pracovníci. I přes tyto změny pořádala polská škola ve školním roce 1978/1979 lehkoatletický trojboj a po místním a okresním vítězství se probojovala až do třineckého finále. Poprvé v historii polské školy byly také v roce 1975 zavedeny kurzy plávání a hned v prvním roce se plných 90 procent všech dětí naučilo v třineckém bazénu plavat.

V letech 1980/1981 čekaly školu další organizační změny. Důsledkem přemístění pátého ročníku do Bystřice navštěvovalo nýdeckou školu už jen 31 dětí a ředitelem, opět pouze dvoutřídní polské školy pro 1.–4. ročník, se stal Władysław Wałach. Za další čtyři roky jej ve funkci vystřídal Ryszard Szarowski a po jeho odchodu do důchodu funkci v lednu roku 1991 dočasně převzala Aniela Zahradnik za Renatu Czudek, která byla toho času na mateřské dovolené. Poslední ředitelkou se pak v roce 1994 stala Liliana Krzywoniová. Ve stejném roce do školní budovy přesídlila i mateřská škola a již od školního roku 1981/1982 se dětské radovánky konaly u Domu PZKO, kde měli rodiče i děti lepší zázemí pro případ zhoršeného počasí. Počet dětí se však neustále snižoval, od roku 2003 na škole působili pouze dva pedagogičtí pracovníci, v roce 2004 docházelo do mateřské školy sedm dětí a dvě třídy prvního stupně základní školy navštěvovalo pouze 12 žáků. V důsledku změny školského zákona pak ztratila Základní škola s polským jazykem vyučovacím v tomtéž roce svou samostatnost. Od 1. září nastoupily děti do jedné třídy elokovaného pracoviště bystřické Základní školy Stanisława Hadyny s polským jazykem vyučovacím ještě na původním místě, o rok později však bylo polské vyučování v obci zrušeno definitivně a všechny děti začaly v září roku 2005 dojíždět za školním vzděláním do sousední Bystřice.

Historie českého školství se v Nýdku začala psát ve dvacátých letech dvacátého století. Po vzniku Československa měla být dle zákona o menšinových školách z roku 1919 a jeho novely z roku 1920 zřízena veřejná národní škola v každé obci, kde není škola se stejným vyučovacím jazykem, který by byl mateřským pro alespoň 40 dětí. Ve zvláštních případech jich ale ke vzniku postačilo i méně. Menšinové školy sice zřizoval stát a od roku 1920 podléhaly přímo Ministerstvu školství a národní osvěty, ale organizační přípravné práce a velkou část finančních nákladů často přebíraly pod svůj patronát různé matice. Zakládání menšinových škol na Těšínsku tak bylo nejvíce iniciováno místními odbory Slezské matice osvěty lidové pro Těšínsko (SMOL) a české školy v okolí vznikaly v rychlém sledu za sebou. Už v roce 1921 byla zřízena česká škola v Jablunkově, o rok později zahájily svou činnost školy například ve Vendryni, Bystřici, Mostech u Jablunkova nebo Nýdku a v roce 1923 také v Hrádku, Písku či Návsí, kde už od roku 1922 fungovala expozitura jablunkovské školy. Do roku 1926 vzniklo po celém Těšínsku 43 obecných a šest měšťanských menšinových škol.

Po předběžném soupisu nýdeckých dětí tedy zažádal místní odbor SMOL o založení jednotřídní české školy. Ministerským výnosem ze dne 12. ledna 1922 pak byla zřízena česká státní menšinová škola v Nýdku a jejím prvním správcem byl jmenován František Chalupa, rodák z moravských Letonic. Vyučování české obecné školy nejprve probíhalo půl dne v jedné ze tříd polské školy, a protože bylo ke školní docházce zapsáno v prvním roce dokonce 72 dětí, bylo již v březnu téhož roku úřady povoleno zřízení druhé třídy a povolání dalšího učitele. Tím se stal Josef Smejkal, původem pro změnu z moravských Laviček. Oba pedagogové byli ubytováni spolu se strážmistrem pohraniční stráže v jedné světnici domu číslo 140, jehož majitel Pavel Lamač tou dobou pracoval v Americe. Za stravou pak chodívali do Eisnerova hostince, což pro ně ale bylo finančně dost náročné. Nedostatek místa se projevoval opět hlavně u školních prostor a jednotlivé třídy české školy se v jedné pronajaté místnosti musely střídat. Děti se tak učily pouze co druhý den, s nárůstem hospodářských prací ale docházka během roku klesala stejně jako v polské škole. Na zakončení prvního školního roku byl pořádán zájezd na první veřejné sokolské cvičení do Jablunkova a v následujícím školním roce dostaly děti k Vánocům i v nové škole různé sladkosti, jablka, ořechy a šatstvo. Po roce působení změnila škola ředitele, kterým se stal od 1. března roku 1923 Josef Dvořák, a přišla také o svého druhého učitele. Ten začal působit v nově založené expozituře české školy na Hluchové a v červnu odjely děti obou částí školy společně navštívit slovenský hrad Strečno. Ještě před začátkem školního roku 1923/1924 změnila škola opět ředitele a stal se jím tentokrát už na další tři roky František Voříšek ze Včelákova v Čechách. V průběhu roku byl ještě jako druhý učitel povolán Antonín Mottaš, který však z rodinných důvodů zůstal v Nýdku jen devět měsíců. Ve 20. letech hrávaly děti nejen divadelní představení pro nýdeckou veřejnost, ale samy také navštěvovaly představení bystřických ochotníků v Eisnerově hostinci, kam bylo v roce 1924 nainstalováno i nové divadelní jeviště. Škola pořádala pravidelné vánoční besídky, různé školní slavnosti a výlety nejen do nejbližších měst. Děti chodily na pěší výlety do okolních hor a v únoru roku 1924 bylo jako školní vybavení zakoupeno i 12 párů lyží s tyčemi.

Nejdůležitějším úkolem nejen pro vedení školy bylo samozřejmě zajištění vhodných prostor k vyučování dětí. Více než čtyři roky od otevření školy byl dne 13. června roku 1926 slavnostně položen základní kámen budoucí školní budovy. Oslav se účastnil také starosta obce Paweł Niedoba, předseda místního výboru SMOL Jan Bajtek, ředitel lesních statků a další zástupci místních úřadů a spolků. Samozřejmostí byla živá hudba, ale nechyběl ani výstřel z moždířů, což byla malá, kolmo postavená děla, která se používala pro salvovou střelbu a skutečně se podobala hmoždířům. Objednán byl také slavnostní průvod rekrutů z Brna a na nádvoří lesní správy byla později sehrána Maryša bratří Mrštíků. Večerní zábavy se za hojné účasti Nýdečanů konaly jak v hostinci u Bajtka, tak i u Eisnera. Otevření školní budovy stavitelů Přikryla a Volného se dne 31. října téhož roku zúčastnilo snad ještě větší množství hostů než před prázdninami. Školu posvětil bystřický pastor Buchvaldek a vládní rada Michálek popřál novému řediteli, aby klíč od budovy, který mu předával, byl i klíčem k dětským srdcím a duším. Ředitel Jan Novák byl ve funkci teprve od 30. září, kdy vystřídal Aloise Foita, který školu řídil od července 1926. Nová budova pak byla kolaudována zástupci ministerského a stavebního úřadu dne 27. listopadu a u druhé kolaudace byli 7. prosince přítomni mimo jiné zástupci obce a okresní správy, stavitelé nebo také školní inspektor, samozřejmostí pak byla účast školního výboru. Děti se ale v nové škole začaly učit až 3. ledna roku 1927, mezitím totiž v Nýdku udeřily mrazy a kamna byla do novostavby dodána teprve před Vánoci.

Ve školním roce 1926/1927 se osamostatnila druhá česká obecná škola na Hluchové a od září roku 1927 řídil školu v centru obce již její šestý ředitel, kterým byl jmenován Emanuel Dvořák. Od následujícího školního roku škola změnila oficiální název na – Nýdek, I. obecná škola s čsl. jazykem vyučovacím a od školního roku 1929/1930 byla již trojtřídní, zpočátku byla třetí postupová třída pouze zatímní. V roce 1927 začaly předškolní děti navštěvovat mateřskou školu při místní pobočce SMOL a v říjnu roku 1930 byla v obci mateřská škola oficiálně zřízena ministerským výnosem a od ledna se v ní začalo vyučovat. V září roku 1932 nastoupil do funkce poslední předválečný ředitel Donát Fabiánek a v březnu téhož roku začala být dětem podávána zdarma polévka. Kromě pravidelných vánočních nadílek tak škola vypomáhala dětem každé zimní období až do války. Od školního roku 1934/1935 byla česká škola čtyřtřídní, v následujícím roce již pětitřídní a v listopadu roku 1935 byla do školní budovy zavedena elektřina.

V Nýdku ve třicátých letech přibývaly nejen nové třídy, ale také nové školy. V listopadu roku 1936 se začalo vyučovat v české lidové škole hospodářské a jejím správcem byl ustanoven rovněž Donát Fabiánek. Škola byla dvouletá a na začátku ji navštěvovalo 41 žáků. Některé dívky však odešly během školního roku za službou a chlapci byli přijati do Třince, takže na konci roku klesl počet žáků na 29. Hospodářským školám se někdy přezdívalo zemědělské, řadily se mezi odborné školy a po absolvování základní školní docházky se v nich žáci učili kromě teoretických předmětů zejména praktické věci potřebné pro výkon jejich budoucího povolání. Ve stejné době bylo také zahájeno vyučování nejprve v pobočce IV. třídy v domě číslo 211 v údolí Střelmy, v červnu roku 1937 pak bylo tamtéž schváleno zřízení oficiální expozitury pro děti z okolí, kterým jinak trvala cesta do centra obce až hodinu a půl. V posledním školním roce 1937/1938 navštěvovalo českou školu a školku dohromady už 248 dětí a vyučování probíhalo na třech místech. První tři třídy spolu s pátou byly umístěny v hlavní budově v centru obce, žáci obou čtvrtých tříd se vzdělávali v pronajatém domě číslo 9, kde se nacházela i školka s 35 dětmi a 15 žáků bylo zapsáno v expozituře na Střelmě. V následujícím školním roce bylo české školství v obci zrušeno a rok poté i to polské.

Po osvobození byla česká obecná škola obnovena opět jako pětitřídní. Ze začátku údajně pouze se dvěma učiteli, ale plný stav učitelského sboru byl velmi rychle doplněn a už koncem školního roku 1945/1946 měla každá třída svého třídního učitele či učitelku. V tomto a následujícím roce byla škola vedena jako pětitřídní s pobočkou, některé třídní výkazy ze školního roku 1946/1947 ji dokonce označovaly jako šestitřídní, ale jednalo se vždy o výjimečnou třídu, ve které se v poválečných letech vzdělávaly děti vyšších ročníků, které by jinak navštěvovaly měšťanskou školu v Bystřici. Dalšího roku byla znovu otevřena také expozitura na Střelmě, ve které vyučoval František Mlčoch. Na základě školského zákona z dubna roku 1948 byla obecná škola přejmenována na národní a ve školním roce 1949/1950 byla při nýdecké národní škole zřízena oficiální expozitura první a v dalším roce první a druhé třídy střední školy v Bystřici, tedy bývalé měšťanky. Jako předstupeň pozdějších změn přešly hned v následujícím roce tyto dvě třídy pod správu nýdeckého ředitelství a v obci byla na dva roky jak národní, tak i neúplná česká střední škola. Stejně jako je poněkud méně jasný počet tříd v poválečném období, jsou jisté nejasnosti i ve vedení školy. Jako první ředitel byl v roce 1945 uváděn Karel Nogol, který v roce 1938 krátce působil jako ředitel hluchovské školy. Dle retrospektivních zápisů obecní kroniky byl údajně v roce 1947 zproštěn z politických důvodů funkce, ve třídních výkazech se ale objevuje i ve školním roce 1948/1949. Začátkem následujícího roku byl na místě ředitele uváděn František Petrovský, ale k 1. lednu 1950 byl už podepsán Jaroslav Sacha. Toho kvůli nemoci údajně zastupoval v dalším roce Evžen Olšanský a ve školním roce 1951/1952 byl už k prozatímnímu dvouletému zastupování oficiálně povolán Pavel Podhorský.

Od září roku 1953 byla v Nýdku zřízena osmiletá střední škola a ředitelem byl jmenován opět Pavel Podhorský, který pak na tomto místě setrval až do roku 1985. Zasvětil tedy řízení nýdecké školy dlouhých 34 let a zasloužil se také o její umístění do nové reprezentativní budovy. Stejně jako polská škola, se i česká stále potýkala s nedostatkem místa. V padesátých letech škole v podstatě nadbývaly tři třídy a počet dětí se v tomto období zvyšoval. Například ve školním roce 1956/1957 bylo do školy zapsáno 168 žáků a na začátku školního roku 1959/1960 už 214 žáků. Od roku 1957 tedy zesílily snahy o vybudování vhodného útočiště pro školy obou národností. Základy nepodsklepené čtrnáctitřídní školy pavilonového typu byly vybagrovány v květnu roku 1959. Stavba, kterou prováděl národní podnik Pozemní stavby Ostrava, se ale neustále prodlužovala a docházelo ke zpožděním. Dokončena byla v roce 1960, ale i její otevření bylo třikrát odloženo. Ačkoli ještě nebyla hotová tělocvična, hřiště ani terénní úpravy, byla škola slavnostně otevřena 8. ledna 1961. Slavnosti se samozřejmě účastnili ředitelé obou škol, představitelé obce v čele s předsedou národního výboru Janem Bobkem, okresní školní inspektor Arnošt Střítežský a zástupci okresního i krajského národního výboru, k poslechu hrála i dechová hudba místní osvětové besedy. Protože ještě nebylo vyřešeno stravování dětí, docházeli žáci pro obědy do bývalých školních budov. Mezitím byla v září roku 1960 otevřena celodenní školka v upravené budově nejstarší nýdecké školy, která však byla už v roce 1968 zdemolována a materiál použit při přestavbě evangelické kaple. Do staré budovy české školy pak byly umístěny obě nýdecké mateřské školy.

Ve školním roce 1961/1962 byla česká škola poprvé ve své historii devítiletá a v dalším roce byly kromě školní družiny také dočasně otevřeny dvě třídy prvního ročníku. V tomtéž školním roce byla konečně předána do užívání i přístavba školy s kuchyní a družinou, její pořizovací hodnota byla 1 175 879 Kčs, přičemž stavební náklady celé školní budovy byly 2 380 000 Kčs a vybavení školy stálo tehdejších 80 000 Kčs. Stavební úpravy však probíhaly i v dalších letech. Terénní práce okolo školy byly v hrubých rysech dokončeny v roce 1964/1965 a školní hřiště bylo hotovo o prázdninách roku 1967. Na jeho výstavbě se podíleli i žáci 6.–9. tříd, a kromě basketbalového a volejbalového hřiště u něj byla vybudována i běžecká dráha. Ve školním roce 1970/1971 bylo na hřišti dokončeno i elektrické osvětlení a v září roku 1976 pak musela být na školní budově vyměněna stále zatékající eternitová střecha za hliníkovou. Školní docházka byla v šedesátých letech stále ještě šestidenní, ale od školního roku 1966/1967 začaly být zaváděny volné soboty, v dalším roce už měli žáci pravidelné dvoudenní volno co dva týdny a od roku 1968/1969 se už vyučovalo stejně jako dnes. Podobně jako žáci polské školy, i české děti z vyšších ročníků jezdívaly za kulturou do Těšínského divadla nebo do Třince a pravidlem byly samozřejmě každoroční školní výlety. Pro nejmladší děti v rámci obce nebo v okolních Slezských Beskydech, starší děti se podívaly například na Bouzov, do Moravského krasu nebo na Střední Slovensko a žáci osmých a devátých tříd pak zpravidla navštěvovali Vysoké Tatry nebo Prahu. V tomto období byli také nýdečtí žáci velmi úspěšní ve sportu, a kromě výjimečného družstva skokanů složeného z Josefa Brzuchanského, Ladislava Heczka, Jana Bobka a mistrovského Pavla Fizka, můžeme zmínit také běžkyni na lyžích Martu Turoňovou. V roce 2015 pak navázal na nýdecké sportovní úspěchy například i Robert Szymeczek, který se smíšeným družstvem skokanů pod vedením Stanislava Lasoty přivezl z Evropského olympijského festivalu mládeže (EYOF 2015) bronzovou medaili.

Od školního roku 1981/1982 byla škola opět osmiletá a po odchodu Pavla Podhorského do zaslouženého důchodu ji v září roku 1985 vedl nový ředitel. Na dalších 11 let se jím stal bývalý žák nýdecké školy Adam Morcinek a v roce 1990 nastoupil současný ředitel Libor Svider na post zástupce ředitele. Ačkoli byla základní školní docházka prodloužena v roce 1990 zpět na devítiletou, nebylo absolvování deváté třídy povinné, pokud žáci pokračovali v dalším studiu a mnoho škol ani devátou třídou nedisponovalo. Od školního roku 1996/1997 ale byla opět zavedena povinnost absolvovat devět ročníků základní docházky a v Nýdku byla znovu zřízena základní devítiletá škola pro 179 žáků. Novým ředitelem pak byl ve stejném období jmenován Jan Čechura. Už v lednu roku 1994 byla do školní budovy přesunuta i mateřská škola a od roku 2003 přešla plně do kompetence vedení školy. V dalším roce ukončila svou činnost samostatná polská škola a od září roku 2005 sídlí v budově už pouze jediná základní škola. Z nejvýznamnějších oprav školní budovy můžeme zmínit její plynofikaci na podzim roku 1995 a zejména pak rozsáhlou rekonstrukci školního pavilonu, která začala v roce 2008. V rámci ní bylo provedeno zateplení, výměna oken, a hlavně vybudována střešní nástavba pro volnočasové aktivity, na kterou získala obec Nýdek dotaci.  O tři roky později v ní byla zprovozněna i školní knihovna. V roce 2011 pak byla mimo jiné zateplena hlavní školní budova, dokončena barevná fasáda školy a také dokončena výstavba moderního školního hřiště. To dnes disponuje umělým trávníkem na hlavní ploše, běžeckým oválem s pružným povrchem a hřištěm na florbal.

Současným ředitelem Základní školy a mateřské školy Nýdek je od roku 2012 Libor Svider, zástupcem ředitele Kamil Ryška a vedoucí učitelkou mateřské školy je Halina Raszková. Škola pro 250 dětí dnes zaměstnává 21 pedagogů, z nich pět působí v mateřské škole a o její správu se stará 11 zaměstnanců. V posledních letech se nýdecké děti zúčastňují programů česko-polské spolupráce a programů Erasmus + nebo Comenius, v rámci kterých už navštívily například Německo, Norsko, Francii, Španělsko nebo také Turecko.

Jak již bylo dříve naznačeno, druhá nejstarší nýdecká škola byla zřízena na Hluchové v osadě Kolibiska. Již od roku 1875 vyučoval v usedlosti číslo 176 místní sedlák Jan Glanc za plat 100 zlatých a v roce 1890 byla postavena samostatná školní budova. Byla dřevěná na kamenné podezdívce a vzdělávaly se v ní děti nejen z Nýdku, ale také z Návsí a Visly. V dobách největší obsazenosti školu mohlo navštěvovat údajně až 70 žáků. Prvním učitelem byl Jerzy Raszka, kterého po 17 letech nahradil Jan Heczko. Od roku 1914 vyučoval na škole Jan Kantor a za působení Wilhelma Mocka byla roku 1923 do školní budovy umístěna i expozitura české školy z centra obce. Žáci se v užívání budovy střídali – děti jedné školy docházely měsíc na dopolední vyučování, ty z druhé pro změnu na odpolední a další měsíc probíhalo vyučování obráceně. Naštěstí tato situace trvala pouze do prosince téhož roku, kdy byly provedeny stavební úpravy, učebna byla přehrazena a hned od 1. ledna roku 1924 se mohly děti obou škol vzdělávat současně už pouze v dopoledních hodinách. Druhou jednotřídní polskou obecnou školu v Nýdku Hluchové navštěvovalo ve školním roce 1924/1925 celkem 42 žáků, ředitelem byl Jerzy Samiec a ve škole působila jako další učitelka Zuzanna Raszkowna.

Koncem dvacátých let už ale byla školní budova v tak žalostném stavu, že děti i ředitele obou škol, kteří v ní byli ubytováni, ohrožovala na zdraví. Dřevo domu bylo napadeno houbou a stěny byly prohnilé. V budově bylo vlhko a takové množství myší a potkanů, že oběma ředitelům zničili nejen knihy, ale prokousali i peřiny a ubrusy. V noci ze 6. na 7. července roku 1932 však budovu zachvátil požár, který okolo jedenácté hodiny údajně založil neznámý pachatel. Oba ředitelé byli tou dobou mimo obec a v budově naštěstí nikdo nebyl. Místním obyvatelům se podařilo zachránit alespoň některé písemnosti české školy, ale ani přivolaní nýdečtí hasiči už nemohli nad požárem zvítězit a škola lehla popelem. Ředitel Józef Jurczek přišel o veškerý majetek a na další dva školní roky byla výuka více než padesáti žáků provizorně umístěna do domu Michala Czyže číslo 175. Výuky se ujali učitel Ciencala a následně Wojcik a mezitím začala počátkem června 1933 stavba nové školní budovy na původním pozemku vyhořelé školy. Stavitelem byla firma Eugena Fuldy z Českého Těšína a ačkoli měla být škola původně opět dřevěná, byl plán na žádost obce změněn na zděnou ještě před zahájením výstavby. Výuka začala již v únoru následujícího roku v zatím nezkolaudované stavbě, která byla slavnostně předána za přítomnosti polského konzula Leona Malhomma, tří polských poslanců a vedení obce v červnu roku 1934. Předválečným učitelem a zároveň ředitelem školy byl opět Józef Jurczek, který vyučoval okolo 40 dětí. Vypuknutím války však skončila i činnost polské školy na Hluchové a do nově postavené budovy bylo na čas umístěno sídlo německé organizace pro děti a mládež. Německé školy byly sice zřízeny v centru obce nebo v osadě Zimný v Návsí, mnoho dětí z Hluchové a okolních osad je však nenavštěvovalo, a tak byly v tomto období bez školní docházky.

Po osvobození nebyla činnost školy obnovena okamžitě a bývalá školní budova sloužila v poválečných letech jako soukromý dům. Osm polských dětí nastoupilo v červnu roku 1945 do české školy, kde probíhala alespoň dvakrát týdně výuka polského jazyka. Úsilí rodičů o opětovné otevření polské školy bylo korunováno úspěchem v roce 1951 a v letních měsících byla původní školní budova za asistence místního PZKO a rodičů připravena k otevření. Vyučování v zatím jen elokované polské národní škole začalo 2. září pod vedením učitele Jana Turoně a škola byla řízena z polské školy v centru obce. V průběhu dalšího školního roku nastoupila na místo učitelky Maria Mitrężanka, která se po osamostatnění školy stala i její ředitelkou. Od školního roku 1956/1957 ji vystřídala Anna Mitrężanka, později provdaná Kotasowa. Do školy chodilo od 10 do 13 žáků prvního až devátého ročníku a všichni se v budově také stravovali.

Po Stanisławu Nogovi a Władysławu Wałachovi nastoupila do funkce ředitelky i učitelky Lidia Samiec. Z ekonomických důvodů však bylo v roce 1970 rozhodnuto odborem školství Okresního národního výboru ve Frýdku-Místku o zrušení vyučování Polské národní školy v Nýdku Hluchové v její dosavadní budově. V tomto období docházelo k většímu rušení malotřídek a roku 1970 byla navíc přivedena autobusová doprava až na zastávku Setinka. Starší žáci obou škol tak mohli dojíždět do centra obce. Polská škola na Hluchové však nebyla zrušena úplně a mladším dětem bylo od školního roku 1970/1971 nabídnuto přestěhování do uvolněné třídy v budově české školy. Rodiče však s přesunem nesouhlasili, a ještě dva zářijové týdny roku 1970 docházely děti do staré školy. Budova už ale byla připravena na předání spotřebnímu družstvu Jednota a po uklidnění situace nastoupilo pět polských dětí do samostatné učebny ve škole české. Od dalšího školního roku děti vyučoval Adolf Kiedroň, který ze svého bydliště v Návsí-Jasení dojížděl za dobrého počasí na motocyklu, v zimních měsících pak složitěji autobusem i s každodenní procházkou. O rok později však byla Základní devítiletá škola 1.–5. roč. s polským jazykem vyučovacím v Nýdku-Hluchové oficiálně definitivně zrušena. Ve školním roce 1973/1974 sice děti nastoupily opět do stejné třídy, ale už jako žáci elokované třídy bystřické polské školy a tento rok byl zároveň posledním rokem školního vyučování na Hluchové vůbec. O prázdninách byla zrušena i česká škola a všechny děti nastoupily v dalším školním roce již na nová místa.

Do budovy bývalé polské školy byl v roce 1970 přemístěn obchod, sídlící od roku 1962 v nedalekém objektu Hájenky, který byl místem setkávání pro obyvatele okolních osad. V roce 1992 navázal na tuto tradici i nový majitel budovy a zřídil zde večerku, která sloužila nejen místním obyvatelům, ale dělala radost také velké spoustě táborových dětí, které na Hluchové trávily prázdniny. V současnosti je hospůdka Kolibiska nejen cílem Legionářského marše pořádaného Československou obcí legionářskou a Klubem českých turistů z Třince, ale hlavně oblíbeným zastavením cyklistů a výletníků z širého okolí.

Počátky českého vyučování na Hluchové jdou ruku v ruce se založením menšinové školy v centru obce a již rok od jejího vzniku byla na žádost rodičů a odboru Slezské matice osvěty lidové otevřena na Kolibiskách její expozitura. Dne 16. února 1923 usedli žáci do lavic v učebně polské jednotřídky pod vedením učitele Josefa Smejkala a v říjnu téhož roku bylo vydáno oficiální povolení pro založení expozitury s názvem Obecná škola s československým jazykem vyučovacím v Hluchové. Podobně jako v české škole v centru se i zde učitelé zpočátku častěji střídali. Ve školním roce 1924/1925 nastoupil Václav Vrána, dalšího roku Alois Veselý a po něm se v září roku 1926 stal učitelem a zároveň prvním ředitelem české státní menšinové školy v Nýdku-Hluchové Alois Zehnula. Spoustu aktivit, jako školní výlety nebo divadelní představení, absolvovaly české děti společně i po osamostatnění hluchovské školy. Jak bylo tehdy zvykem, také děti obou škol na Kolibiskách byly obdarovávány při vánočních besídkách šatstvem, botami, cukrovinkami a vánočkou. V meziválečném období navázala II. obecná škola v Nýdku-Hluchové spolupráci s Československým klubem turistů z Dolní Suché, jehož členové přijížděli dětem předávat vánoční dary osobně a například v prosinci roku 1935 se všichni sešli na Sošově v prostorné turistické chatě Ervína Lomozíka k vánoční besídce. V obou školách byla také pořádána zimní vyživovací akce a v české škole se na ní podílela mimo jiné Okresní péče o mládež a místní část SMOL. Od roku 1934 dostávaly děti v nové školní budově polévkový oběd už celoročně.

Dosavadní ředitel Hubert Kubík přišel při požáru školy o veškerý majetek a po dvouletém působení na Hluchové byl již v srpnu roku 1932 umístěn na hrčavskou školu. Vyučování 30 žáků v provizorní učebně ve stavení č. 176 u Jana Mitręgy se již ujal nový ředitel Stanislav Báča a začal vyjednávat stavbu nové školy. Už 13. ledna dalšího roku byla podepsána smlouva na koupi nového pozemku pro školu a stavební plány, které vypracoval Ing. Arch. Josef Hlaváček z Prahy, byly schváleny již v následujícím měsíci. Odhadované náklady na částečně podsklepenou srubovou stavbu s kamennou podezdívkou činily 285 000 Kčs. Stavební práce začaly dne 8. října 1933 a v průběhu listopadu už měla stavební firma Františka Filipce z Dolních Tošanovic hotové základy i podezdívku. Během dokončovacích prací dne 20. května byl slavnostně do pamětního kamene vložen zápis o historii školy a v letních měsících byl už jen vybaven interiér budovy. Ve sklepních prostorech nové školy byla umístěna kuchyně a sklep, kde měla škola k dispozici dokonce i vlastní pec na chleba. V přízemním patře se nacházelo sociální zázemí pro děti, dřevník na uskladnění paliva a zádveřní prostor hlavního vchodu se schodištěm sloužil dětem jako šatna. Na stejném podlaží se pak nacházely dvě učebny s kabinetem na školní pomůcky a v horním patře byl zřízen byt pro ředitele s kuchyní, kachlovými kamny a sociálním zázemím, později i pokoj pro učitele. Ačkoli Stanislav Báča na stavbu osobně dohlížel a často kvůli jejímu popohnání intervenoval i u poslance za místní kraj Václava Sladkého, škola byla slavnostně předána v neděli 16. září roku 1934 do rukou jejího nového ředitele Josefa Chmelera. Ten ve funkci setrval čtyři školní roky, kdy jej v roce 1938 vystřídal Karel Nogol. Vyučování bylo ale ukončeno již 30. září, škola byla uzavřena a žáci museli nastoupit do polské školy. Od roku 1939 pak přestala fungovat i ta. Ve válečném období využívaly zdravého hluchovského prostředí i německé děti, když byly objekty škol využívány organizací KLV – Kinderlandverschickung, která umisťovala městské děti na ozdravné pobyty na venkov. Kvůli častým útokům partyzánů na budovu byl ale tábor v roce 1944 zrušen.

Do budovy české školy se žáci vrátili téměř okamžitě po skončení války. Dne 21. června 1945 bylo zahájeno vyučování a ve školních lavicích bylo 29 českých a osm polských dětí. Prvním poválečným správcem hluchovské malotřídky se stal František Grossmann a jeho manželka byla jmenována učitelkou v mateřské škole, která byla zřízena dne 15. listopadu téhož roku. V tomtéž roce byla škola ustanovena jako dvoutřídní, ale už ve školním roce 1946/1947 byla jednotřídní. Za dalších pět let nastoupil na ředitelský post Jaroslav Králík, který pocházel z Dolních Nětčic a Hluchové pak zůstal věrný dalších 24 let. Se ženou vychovali v učitelském bytě dvě děti a stali se nedílnou součástí místní komunity. Františka Králíková působila do zrušení mateřské školy jako vychovatelka předškolních dětí a Jaroslav Králík mimo svých ředitelských a učitelských povinností pomáhal místním obyvatelům, kde se dalo. Byl členem nýdeckého národního výboru a prosadil zavedení telefonu do škol a obchodu v roce 1963, elektrifikaci osady v roce 1964 a přimlouval se i za zřízení pravidelné autobusové linky. Ještě než se tak stalo, vozil místní obyvatele dolů do obce na svém motocyklu. Kulturním centrem Hluchové byl v té době dřevěný barák vedle školy, který sloužil nejen ke školnímu vyžití, ale také k pořádání plesů a zábav. III. Národní škola v Nýdku-Hluchové se mezitím stala od září roku 1953 dvoutřídní a ve školním roce 1962/1963 bylo mezi tyto dvě třídy v tehdy již Základní devítileté škole v Nýdku-Hluchové rozděleno dokonce 40 žáků. Vyšší ročníky vyučoval v období 1961–1964 Otto Chwastek a v letech 1965–1970 se stal učitelem druhé třídy pro žáky 6.–9.  ročníku Adam Morcinek, který nastoupil hned po absolvování pedagogické školy na krátko jako ředitel na škole v Návsí pod Stožkem v osadě Zimný a byl tou dobou dokonce ubytován v hluchovské škole v kabinetu za třídami. Díky většímu odlivu místních obyvatel a přemístění druhého stupně do centra obce zůstal ve školním roce 1970/1971 se 12 žáky už jen ředitel Jaroslav Králík a ve druhé třídě vyučovala Lydia Samiec pět polských žáků. Protože však byla v roce 1974 zavedena autobusová linka až na Kolibiska a dětem byla umožněna bezpečná a pohodlná doprava do centra obce, bylo o prázdninách školního roku 1973/1974 rozhodnuto o definitivním uzavření školní budovy.

Ještě rok poté bylo vybavení ponecháno na místě, kdyby děti nemohly kvůli horšímu počasí dojet do centra obce a bylo potřeba využít nouzového vyučování na Hluchové. Tento případ ale nenastal a v roce 1975 došlo k převedení budovy na město Třinec. Po nezbytných úpravách začala bývalá škola sloužit od roku 1978 tehdejšímu Domu pionýrů a mládeže. Její umístění v srdci Slezských Beskyd je ideální pro různá soustředění a tábory, pořádaly se zde přednášky, ekologické pobyty pro školy i výlety. Pro Štývarův dětský sbor i jeho hosty se stala stará škola základnou k nácviku nových písní, místem táborových her a soustředění. Podobně jako kdysi Stanislav Báča, který na Hluchovou s láskou vzpomínal ještě dlouho po svém odchodu z ředitelské pozice, oblíbil si ji i sbormistr a skladatel Václav Štývar a o bývalé škole složil dokonce píseň s názvem Strašidelné stavení. Dnešní turistické středisko je od září roku 2006 pod oficiální správou Domu dětí a mládeže v Třinci. Chata má ubytovací kapacitu 39–46 osob a zájemcům je k dispozici mimo jiné moderně vybavená kuchyň, společenská místnost, nové hřiště s umělým povrchem a dostatečný klid zaručený absencí internetu i mobilního signálu. Ačkoli bývalá školní budova už neslouží svému původnímu účelu, stále dělá radost hlavně dětem.

Další nýdecká škola vznikla roku 1937 také jako expozitura české obecné školy z centra obce a byla umístěna v domě manželů Czernekových číslo 211 v osadě Střelma. Po celou dobu své existence byla pouze jednotřídkou, a i když obecní kronika uvádí pozdější údaj, podařilo se ji znovu otevřít ve školním roce 1947/1948 opět jako expoziturní třídu. V následujícím roce bylo ve škole zapsáno 23 žáků a denně za nimi docházel učitel František Mlčoch až z centra obce. Ačkoli se ve třídě už nikdy poté nesešlo více dětí, byla škola oficiálně osamostatněna ve školním roce 1951/1952 a ředitelem a zároveň učitelem II. národní školy v Nýdku – Střelmě se stal Vojtěch Opěla. Škola byla jednotřídní se třemi odděleními, do kterých docházelo 16 žáků pěti postupových ročníků. Pedagogové se ve škole poměrně často střídali a počet zapsaných žáků se pohyboval od šesti v roce 1956/1957 až po 15 ve školním roce 1962/1963. Protože byla budova jednotřídky v havarijním stavu, prováděl její nový majitel stavební úpravy a děti musely navštěvovat od září roku 1965 školu v centru. Ve druhém pololetí se ale všech 10 žáků mohlo vrátit zpět a do funkce už nastoupila poslední ředitelka Zuzana Konderlová. Počet dětí však stále klesal a 31. srpna roku 1970 byla jednotřídní škola na Střelmě definitivně uzavřena. Než se tak stalo, měl ale Nýdek na krátkou dobu dokonce pět samostatných základních škol. 

Mimo systém základního školství vznikaly v poválečném období také speciální osvětové školy. Jejich vznik umožňoval dekret prezidenta republiky o státní péči osvětové z listopadu roku 1945 a mohly být zřizovány na návrh osvětových rad. Na nižších úrovních měly v začátcích v podstatě napravit škody, které vznikly školní docházkou za okupace, a mládeži měly připomenout a vštípit národní a státní povědomí. V praxi tedy bývaly zakládány hlavně v oblastech bývalých Sudet a Těšínska. Výuka se soustřeďovala na předměty, které byly v předchozím období zakázány a v Lidové osvětové škole v Nýdku se tedy vyučoval český jazyk, dějepis, zeměpis a občanská výchova. Ředitelem školy a zároveň třídním učitelem jediné třídy byl František Petrovský a školní rok 1947/1948 byl zahájen 28. listopadu a ukončen již 28. dubna. Výuka probíhala dvakrát týdně po dvou hodinách a školu navštěvovalo 24 posluchačů ve věku od 15 do 25 let. Mezi nejstarší studenty patřil například i strážmistr SNB ze Znojma, devět posluchačů bylo ve věkové kategorii 15–18, o dva více, tedy největší počet byl mezi 19. a 20. rokem a pouze čtyři byli v kategorii 21–30 let. Na státní úrovni však docházelo k rušení osvětových rad už v roce 1950 a v květnu následujícího roku byly rušeny také osvětové školy, jejichž působnost přebíraly osvětové besedy.

Ačkoli má tedy obec oproti dřívějším dobám nyní “pouze” jednu základní a jednu mateřskou školu, může se od roku 2018 pochlubit vlastní Nýdeckou univerzitou třetího věku. Jedná se o cyklus přednášek pro občany v předseniorském a seniorském věku z Nýdku a přilehlých obcí, zaměřený na podporu aktivit v oblasti bezpečnosti, zdraví, vzdělávání, volného času a mezigeneračních vztahů. Projekt je financován z Programu na podporu zdravého stárnutí v Moravskoslezském kraji a obcí Nýdek a na vedení univerzity má největší podíl zejména Dana Španihelová. V rámci NU3V, jak je univerzitě zkráceně přezdíváno, měli už posluchači možnost navštívit nejen přednášky o Novém Zélandu, zdravém životním stylu nebo Marii Terezii, ale také o akční fotografii a tradicích lyžování v Nýdku nebo nýdeckých osobnostech. Zároveň se zájemci podívali i mimo obec díky exkurzím do automobilky v Nošovicích, ostravského planetária či Archeoparku v Chotěbuzi. Vůbec první přednáška na téma Práva na ochranu seniorů se konala 30. ledna roku 2018 a závěrečné certifikáty byly předány 20. prosince téhož roku prvním 47 absolventům. I když byly pozdější ročníky bohužel ovlivněny koronavirovou epidemií, těší se univerzita stále velké popularitě a v současnosti je pořádán již její pátý ročník v řadě.

hlavní stránka historie školství